Opakem chodce přemýšlivého, je chodec nerozvážný, který – vědom si své výsady přednosti na přechodu – zásadně nad ničím nepřemýšlí, a do vozovky vstupuje náhle s rozhodnutím, "buď já a nebo nikdo!!". Je také možné, že tento typ chodce pojal svoji účast v silničním provozu jako bojovou hru, kde rychlost, nepředvídatelnost "příštího tahu" a umanutost jsou základními atributy pro vítězství nad protivníky, kteří mají sice výhodu brnění, jsou však limitováni prostorem, ve kterém se mohou pohybovat.
Mezi těmito dvěma extrémy existují pak kategorie chodců, které lze popsat následovně:
Chodec společenský: jedná se o chodce, který svoji účast na akci "přejdi přechod" podmiňuje širokou diskusí se stejně zaměřenými spoluchodci. Poznat je lze podle toho, že se houfují těsně u okraje vozovky v pozicích, které řidičům jasně naznačují, že onen dav bude přecházet vozovku a je tedy jasné, že musí zastavit svého plechového krasavce a chodcům dát přednost. Rozuzlení situace přichází většinou zcela nečekaně, kdy prvnímu řidiči v řadě dojde trpělivost a po té, co vykouřil cigaretu a dopil druhý šálek kávy usoudí, že "dost již bylo selanky a hurá zase něco dělat" prostě rozjede kolonu vozů za naprostého nezájmu diskutérů – chodců.
Chodec adrenalinový: jeho konání lze shrnout do hesla "to je fičák!". Přechod pro chodce je pojem, který mu opravdu nic neříká a proto svoji potřebu "přejít na druhou stranu" uplatňuje kdekoliv, kde je to jen trošku možné. S největší pravděpodobností předpokládá, že kolem jedoucí řidiči nemají nic jiného na práci, než sledovat jeho naprosto geniální počínání, kdy mezi jedoucími vozidly kličkuje s rutinou "zajíce polního", s nímž má takřka shodné "kličkovací procesy". Smutným faktem zůstává skutečnost, že zajíc polní většinou končí naprosto zmaten svým kličkováním pod koly projíždějícího automobilu.
Ještě, než zmíním poslední kategorii chodce, musím uznat, že existuje i skupina chodců, které lze nazvat termínem "chodec normální". To jsou ti, kteří se v silničním provozu chovají tak jasně čitelně, že kdykoliv je potkáte, tak víte, zda chtějí přecházet vozovku, zda pouze vyčkávají v jeho blízkosti… Prostě nikoho nepřekvapí. Bohužel, těch asi moc nepotkáme.
Poslední skupinou chodců, kterou bych chtěl zmínit, jsou "chodci sebevrazi". Tuto skupinu nelze jen tak spatřit. Vychází na svůj rej pouze v takových podnebních podmínkách, o kterých ostatní hovoří jako o "božím dopuštění", případně používají jiné nepublikovatelné přirovnání. Takový chodec si libuje v marastu, který znervózňuje nás všechny ostatní. A aby jsme se nenudili, trénuje naše reakce. Příkladem může být předvčerejší kalamita, kdy v Praze napadly 2 (slovy DVA) centimetry sněhu, které po několika málo hodinách vlivem počasí (nikoliv silničářů, jak by se mohl člověk domýšlet) změnili svůj zjev z pokrývky sněhové do marastu městského. No, a to bývá právě čas "sebevrahů". Je neuvěřitelné, kolik takových můžete spatřit na pouhém kilometrovém úseku Koněvovy ulice, kde takřka na každém přechodu číhá "šelma", aby skočila do vozovky ve chvíli, kdy bezpečně zastavit může snad jen autobus, tank, či jiné těžkotonážní vozidlo. Bůh chraň všechny majitele lehkých vozů, jako jsou Trabanty, či Škody 120…
Letošní první sněhový příděl naštěstí skončil v Praze bez úmrtí kteréhokoliv účastníka silničního provozu.
Užijte si Novoroční oslavy.
