Ve většině případů se jedná o řidiče více než středního věku, který v pátek po obědě, rozložen v domácí sesli, položí své milované choti onu tragickou otázku:
"A Maruško, co kdyby jsme si zajeli na chatičku?" Choť Maruška – v tuto chvíli mnou silně nenáviděná – promptně odpovídá:
"Ale klidně, Františku. A kdy myslíš, že by to bylo asi tak nejlepší?" – "No, Maruško, teď jsou všichni z práce, já si myslím, že nejlepší to bude kolem páté, to už budou všichni doma!" – "Dobře, Františku, jdu balit nejnutnější věci a ty zatím překontroluj vůz…".
Úderem páté vyráží se svým zánovním vozem Škoda Fabia 1.2HTTP k vytouženému a přesně naplánovanému cíli. Přeci jen se mohou uplatnit znalosti Františka z centrálního plánování dob minulých, trasu má naplánovanou dle svého mínění naprosto genitálně – tedy pardon, geniálně. Naplánoval nám svoji přítomnost v centru Prahy, v nejvytíženějších ulicích a v nejexponovanějším možném čase. Welcome to reality show.
Dnes jsem jednoho z takových "joudů" pozoroval v praxi. Úchvatný zážitek. Jeden můj znamý bodře odtušil, že jsem měl vlastně docela kliku, že jsem jel ZA ním a ne před. Mohl jsem se tudíž tou katastrofou kochat bez rizika, že mi přistane v kufru mého Volva.
Nyní již mé poznatky, v závorce pak uvádím své okamžité komentáře daného stavu:
Magistrála, Wilsonova směr Jižák: Jouda ze zásady neporušuje pravidla silničního provozu – a proto jím dosažená rychlost za žádných okolností nepřesáhne 40 Km/hod a to i v případě, že před ním v jeho jízdním pruhu zeje dvousetmetrová průrva (škoda, že nekoupil pomalejší hajtru, na zácpu to jede moc rychle).
Wilsonova, Muzeum: Ve chvíli, kdy Jouda dohoní kolonu před sebou, velice opatrně zabrzdí svůj vůz, a před sebou nechá – pro jistotu – zhruba třicetimetrovou jámu (asi čeká, že se tu bude řadit kolona autobusů?).
Žitná: Kolona je dnes velmi slušná: pohybuje se konstatně. Sice pomalu, ale POHYBUJE SE. Ne tak Jouda. Ten pro jistotu, snad aby případným nárazem ve 20ti kilometrové rychlosti neutrpěl vzhled a čistota jeho korábu, preventivně staví v okamžiku, kdy se koloně přiblíží na míň, jak deset metrů (kam jsem dal sakra tu sekyrku??).
Křižovatka Žitná – Štěpánská: Jouda je velice opatrný. Křižovatkou projíždí zásadně až ve chvíli, kdy si je víc, jak stoprocentně jist, že zelené signální světlo na semaforu NENÍ OMYL – což znamená zhruba po pěti vteřinách, co zelená na semaforu začala žhnout (Jeď už doprdele, ty debile!! Proboha, kdyby byl barvoslepej, bylo by to jednodušší…).
Jouda se rozhodl projet křižovatkou. Naplno sešlápne plynový pedál a inkriminovanou křižovatku Žitná – Štěpánská projede stylem, který nám zůčastněným napovídá, že před jeho vozem je volný rostor zvící odletové runwaye ruzyňského letiště. Chtěl bych naživo vyslechnout komentář řidiče Superbu, za nímž František brzdí s vědomím, že ty tečky, které viděl, nejsou zrníčka prachu v jeho šedém zákalu, ale vozy, stojícív koloně před ním. Jouda se poprvé přiblížil k vozu před sebou na méně, jak 7 metrů (Ne, nejsem schopen již cokoliv komentovat. Příval slov by byl tak zcela brutální, že bych mohl být obviněn z ovlivňování mravní výchovy dospělých).
Jouda odbočuje. Z kolony zní silně a jasně slišitelné ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH. Matně registruji postavičky v okolních vozech, kterak propadají nefalšované radosti. Opouštím centrum Prahy a mířím směr Barrandov. Již jsem opět klidný a vyrovnaný (JEŽÍŠÍ KRISTE, pro brzdíš, ty idiote!!!! Tohle fakt neni červená, ale oranžová!!!! Ufff, zaplať Volvu za ty brzdy…).
Nestresujte se a mějte se fajn.
